Z VRCHOLU DOLŮ

Po mém odchodu do důchodu jsem se stal členem mezinárodní organizace "Gedeonité". Mám možnost rozdávat Nové zákony lidem na ulici. Uvědomuji si stále více, že tato služba se stala pro mně určitou vášní. Navštěvuji po večerech některá "misijní pole" a vracím se tam nepravidelně, ale docela často. Tak to cítím, že mně Bůh vede, vybízí, abych vstal od stolu a jel. Nejčastějším místem mého působení je Karviná 6, kde bydlí převážně Romové. Ty mám velmi rád a cítím se tam jako ryba ve vodě. Někteří mladí lidé, jelikož se již známe,  přicházejí a sami si žádají NZ.  

Dalším místem, kde jsem trávil hodně času je Frýdek, ulice Mírová. I tam jsem rozdával NZ a sdílel jsem evangelium.

V Havířově Šumbarku taky trávím hodně času při rozhovorech s lidmi a rozdáváním NZ. V posledním období tam jezdíme s naším modlitebním karavanem. Máme možnost si hrát s dětmi a oslovovat jejich rodiče. Prožíváme to jako zvláštní Boží požehnání pro naše města (Havířov, Frýdek Místek, Karviná, Český Těšín, Opava...) 

Za týden se nám otevřou kostely. Přemýšlíte o tom, co bude dál, s námi křesťany? Bude nám stačit nedělní bohoslužba, nebo se pokusíme přijmout nové období, jako další výzvu pro naší službu společnosti, kterou máme rádi?

Existuje podobnost virové epidemie s něčím, co již známe z minulosti? Odpověď většinou zní, že nikoliv. Uvědomil jsem si, že jsem prožil své dětství a mládí, pár desítek let, v "pandemii totality". To byla opravdová nemoc a síla.

Přemýšlel jsem, zda v této složité a jedinečné době existuje pro mně osobně nějaká inspirace, naděje, oproštěná od strachu, zlosti, a různých spikleneckých teorií. Našel jsem několik prvků, tedy si dovolím je s Vámi sdílet.

Myslím na národy na cestách, které hledají své místo, svůj domov. My zpíváme "Kde domov můj?" Máme svůj domov i dům, oni svůj museli z mnoha důvodů opustit a nemají tušení, zda ho někdy naleznou.

JAK JSEM SE NENAKAZIL COVIDEM

Před několika týdny v  neděli večer před poslední povolenou bohoslužbou, jsem se vydal do Karviné. Mám takový divný zvyk, že bloumám po ulicích a náměstích. Setkávám se s lidmi, kteří postávají, posedávají a ve skupinkách se spolu baví. Zjistil jsem, že pozdě večer se tam nacházejí jiní lidé, než odpoledne. Tito večerní mají čas a hodně jim záleží na vztazích mezi rodinami i mezi sebou navzájem. Dokážou klábosit a zdá se, že se cítí docela dobře v takovém prostředí. Ti „odpoledňáci“ většinou spěchají z práce domů, nebo z nákupu, nemají čas se zastavit, natož s někým hovořit a řešit nějaké problémy.