Do té směsice článků, diskusí a rozhovorů na internetových kanálech si dovolím zamíchat ještě jeden. Zrodil se dnes, když jsem byl na pravidelné zdravotní procházce v naší vesnici. Jak po vymření, ani jedna živá duše v centru obce. Měl jsem pocit, že jsem jediný, který si dovolil vyjít v tento jarní den, mimo plot ven. Měl jsem roušku, nikoho jsem nepotkal, až na zpáteční cestě. Jen v jedné lokalitě na okraji vesnice bylo živěji. Dokonce pár dětí jsem zahlédl na zahrádkách a měl jsem z toho docela radost, že žijeme. Je to obdivuhodné, jak naši občané jsou spořádaní a poslušni nařízením vlády. A to je dobře. Bojíme se nemoci, smrti a je to lidské. Nakonec nám ani nic jiného nezbývá. Půjdeme – li ven, dál, než do našeho okolí, můžeme být dokonce napomenutí, nebo sankcionováni.

• Slyšel jsem včera na „You Tube“ rozhovor s p. prof. Přibáněm. Právě nyní, když je doma a učí studenty on – line, si uvědomil, kdo je nyní nepostradatelný. Právě lidé, kteří ještě nedávno nebyli docela uznáni, považováni za důležité, nějak ohodnoceni, jsou nyní nejdůležitější pro společnost. Zdravotní personál, prodavačky v marketech, maminky, které pečují a učí děti doma, lidé doposud neznámí drží „otěže“, jsme jim vděční a oceňujeme jejich práci.“ Došlo ke změně priorit, motivací, hodnot našeho života i vztahů. Prozatím, uvidíme, až napětí a strach pominou.
• Člověk jako já, který bydlí s rodinou na vesnici u lesa si nedokáže představit rodiny s dětmi, žijící ve městě. Třeba v menším bytě. Znám jich několik a smekám před nimi. Jak to asi zvládají.
• Nebo bezdomovci, lidé na okraji společnosti, co asi dělají. Mají roušky? Někteří z nich jsou zoufalí a hovoří o sebevraždě. Hledal jsem možnost, jak maličko pomoci. Je to nyní dost omezené, potřebujeme mít snahu a fantazii.
• Je mi moc líto těch, kteří ztrácejí denně své blízké v některých zvlášť ohrožených oblastech Itálie a Španělska. Nemohou je zřejmě ani osobně pohřbít. Vždy lidé toužili své zemřelé uložit do hrobu. Toto je výjimečná doba. To platí i pro naše občany, které zastihl podobný osud.
• Navzdory celosvětové pandemii, nejsme ve válce. Nemáme ani ponětí, co to znamená, být opravdu ve válce. Vzpomněl jsem si na některé dokumenty, vyprávění, nebo fotografie z nedávné doby z války v Sýrii, nebo Iráku. Například města Afrín, nebo Alepo. Totálně zřícené domy, tisíce mrtvých a utečenců. Města bez obyvatel, prázdná a ještě rozbitá, neobyvatelná. A žel, že mi vytanou v mysli některé příspěvky a komentáře z nedávné doby, na sociálních sítích vůči lidem, kteří prožili mnohem více hrůzy a bolesti, kterou si nedokážeme představit. Sám jsem mnohé komentáře zpracovával pod svými příspěvky. Tito lidé museli utéci. Oni vědí, co znamená chodit, ne v rouškách, ale v plynových maskách při náletech, co znamená opravdový strach před smrtí a bolestí. Některé jejich děti nechodí již celé měsíce do školy. Nejsou doma, nemají domov, ale tábor, nebo stan. Neučí se po internetu v pohodlí domova. Nemají ho. Mnozí ztratili rodiče a zůstali na pospas okolí. Možná, že až pomine ten náš strach z nemoci a smrti, život se částečně vrátí do normálu a začne se mluvit znova o utečenecké krizi, třeba i o sirotcích, tak se budeme moci podívat vlídnějším okem na ty, kteří opravdu ještě nedávno utekli před válkou, nebo hrůzami utečeneckých táborů. Kteří prožili tváří v tvář bolest a umírání. Budeme snad shovívavější pro udělení pomoci některým z nich.
• Je to až neuvěřitelné a asi jedinečné v dějinách, jak nás virus všechny srovnal: všechny církve, náboženské systémy, nikdo nemá něco víc, nikdo není víc. Jsme doma. Všichni hledáme, jak to bude dál. A nevíme téměř nic. Budeme moci pokračovat v naší službě? Křesťané, Muslimové, dokonce Svědkové Jehovovi sedí doma. To je nebývalé. Přesto se pomaličku učíme komunikovat jinak mezi sebou. Prožíváme radost, povzbuzujeme se navzájem. Bohaté i méně bohaté státy jsou na sobě závislé a jsou na tom obdobně. Shánějí roušky a počítají nemocné. Mnozí mají existenční starosti. Moc toho zatím nevíme. Jsme na stejné lodi.
• Ještě ta poslední věc, která mně v těchto dnech inspirovala zvláštním způsobem. Při shlédnutí současné situace v New Yorku, Jeruzalémě, Praze a jiných metropolích, jsem byl zasažen a osloven. Měl jsem tu čest pobývat v těchto městech a tak mně nynějším pohledem „tuhne v žilách krev“. Po ulicích a náměstích téměř nikdo nechodí. Staré město, zeď nářků v Jeruzalémě zeje prázdnotou. Neuvěřitelné. Manhattan je tichý a bez lidí. Václavák i Staroměstské náměstí je klidné, pokojné. To je historická zkušenost pro naše současné generace.
• Tak jsem trochu procházel dějinami Izraele. Jeruzalém byl několikrát vylidněn, deportací do otroctví. Jeden z proroků, který popisoval tyto události, to napsal (asi v 8./ 7. století před Kristem) v Písmu takto: „...ulice jsou prázdné, nikdo jimi neprochází, pustá jsou jejich města, bez lidí, bez obyvatel“. Několikrát, dříve jsem tento text pročítal. Nedokázal jsem si představit, jak město, jako Jeruzalém může být prázdné. Pochopil jsem to až nyní, že je to možné. I v současné době. Nejen Židé procházeli těžkým obdobím. Byl to zcela jiný kontext dramatický a válečný, ale všechna naše města dnes globálně jsou vylidněná. Nikdo neprochází ulicemi. Díky Bohu, že lidé bydlí doma, nejsou vyhnáni a je naděje, že se znova vrátí normální život do našich měst budou opět naplněná.
• Zdá se však, že již v těchto dnech lidé kvůli nakažlivé nemoci odcházejí ze svých domovů z důvodu hladu (některé oblasti Indie) a z mnohých dalších válečných zón. Opravdu, jak jsme informováni, stále ve světě teče krev.

Tak jsem přijal pro můj život a rodinu jeden biblický text: „Ježíš přišel mezi nás mimo jiné, aby osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“.

„Nepřijali jsme ducha strachu, abychom se opět báli, nýbrž přijali jsme Ducha synovství, v němž voláme: „Otče“!

Tato slova bych zároveň chtěl věnovat mým sestrám a bratrům, těm, kteří věří v Pána Boha a Ježíše Krista. Nemusíme se vůbec bát. On nás nenechá ve štychu. Ani naše národy. On miluje naší zemi a smířil ji skrze Krista se sebou samým. Místo strachu, naplňuje odvahou a pokojem.

Bude - li ještě pro naše národy nová doba milosti, vyjděme na ulice našich měst a dejme tomuto světu ještě více kus svého srdce, pozornosti a lásky.

Děkujme mu za tuto výsadu. Modleme se za současnou situaci, za vytrvalost, trpělivost, a naději pro tento svět, který zatím Boha nepoznal. Prosme o ochranu a moudrost pro vládu, parlament a úřady při ochraně našeho zdraví a bezpečí. Aby nezneužívali své postavení, ale dokázali sloužit svým občanům. Bude – li potřeba, ozvěme se prosím, na pravém místě a v pravý čas. Máme a známe milujícího Otce v nebi. Díky mu za to.