Z VRCHOLU DOLŮ

JAK JSEM SE NENAKAZIL COVIDEM

Tak jsem promluvil s několika mládežníky a uviděl jsem asi padesátiletého muže sedícího na zemi u Večerky. Popíjel pivo a zdálo se mi, že nebylo první, ale byl schopen normálně hovořit. Je možné, že v době otevřených  hospod by seděl v jedné z nich.  Když jsem se ho zeptal, zda mu mohu nabídnout Nový zákon, vzal si ho ode mě a postavil se vedle. „Potykali“ jsme si, řekl jsem mu pár slov o Boží lásce a on se mně vzápětí zeptal, zda mně může obejmout? Tak mnou prolétlo pár otázek, že nemohu, musím mu říci, že se to nehodí, Covid, je nebezpečný a můžeme se nakazit. Chtěl jsem ustoupit dva kroky, ale další myšlenka jako záblesk mně připomněla Krista, který se dotýkal malomocných, objímal děti a přibližoval se k lidem bez omezení a uzdravoval je. Tak během vteřin jsem se rozhodl, že ano, objali jsme se jako chlapi, nebo přátelé. Pak začal hovořit o životě, jak ho opustila rodina, nebo spíš on opustil jí. Už si ten důležitý detail nepamatuji. Zapamatoval jsem si, že žije v nějaké chatrči, nebo boudě bez elektřiny, bez vody s kočkami a pejsky. Tak se říká, že jedním ze znaků Covidu je silná rýma. Ten kolega ji měl. Náš rozhovor o životě trval asi dvacet minut, spolu jsme se modlili a on říkal, že již měl nějaké zkušenosti s Bohem. Než jsme se rozešli, tak mně vzal ještě jednou přes ramena a objal mně, zdálo se mi, že se slzami v očích. Ruku jsme si již pak nepodávali. Nechtěl po mně peníze, ale měl jsem ten pocit, že je důležité, ho obdarovat, aby měl zítra ráno na snídani.

Mám několik vážných onemocnění, která jsou živnou půdou pro tento vír. Takže bych se mohl stát kandidátem závažné nemoci. Říkal jsem si: „že pokud dnes, nebo v příštích dnech neonemocním“, tak potom už nikdy. Ono se to tak nějak semlelo rychle, že ani nebyl čas se vzdálit, nasadit si roušku, promluvit o nebezpečí a pak řešit duchovní a osobní věci. Samozřejmě jsem se mohl odporoučet a nemusel řešit nic.

Nikdy v období 30 – ti let jsem nemusel řešit podobné dilema, zda mohu někoho obejmout, přivítat, mluvit s ním tváři v tvář, modlit se na ulici, darovat Bibli, vypít společně pivo na, nebo jíst jídlo zahrádce v restauraci.

Svým jednáním jsme porušili hygienická pravidla, odstup menší, než 2 metry, v jiném případě roušky, mluvili jsme tváří v tvář docela dlouho. A byli tělo na tělo.

Na bohoslužbu jsem v neděli nešel, pokud by se Covidu „zachtělo přeskočit“ mohla by to být docela paseka.Tak jsem chtěl ochránit moje bratry a sestry. Tato moje zkušenost v sobotu večer byla pro mě bohoslužbou i s praktickým výkladem. Zdálo se mi, že Ježíš Kristus je mezi námi, že se k nám přidal a objal nás. 

     Uvědomil jsem si několik zásadních věcí, které jsou aktuální pro nás křesťany: Ježíš Kristus během svého života nabourával konvence, kulturu, tradice, nařízení, dokonce právo vysvětloval podle svého. Byl nazýván přítelem hříšníků a celníků, kterými zbožní a normální lidé pohrdali. Setkával se s nemocnými, dokonce s malomocnými, dotýkal se jich a objímal je, stoloval s „nečistými, hříšnými“, zloději, se ženami lehkých mravů se nechal pomazávat olejem, mluvil s nimi o samotě, k cizincům a okupantům se choval s noblesou a úctou. Byl často tupen, proklínán náboženskými lidmi a nakonec byl zabit.

Ježíš byl nazýván přítelem celníků a hříšníků, jedlíkem a pijanem vína. A sedával s těmi lidmi často nenáviděnými a nepřijatými.

Stejně jako v normálním období jsou na našich ulicích různorodí lidé, etnicky a národnostně jiní, než my, ale i podobní nám. Bezdomovci, narkomani, ženy na ulici, potulující se děti po ulicích a parcích. Podle předpokladu a zkušenosti jejich i našich je zřejmé, že nejsou šťastní a naplněni.

Jako Křesťané máme výsadu následovat Ježíše. I v době současné covidové. I nekřesťané dokážou velmi pěkně a efektivně oslovit jiného člověka na ulici. Má to jediný háček, že nemají Krista, ani jeho naději, ani Boží lásku v srdci. Ale dokážou pozdravit mile a položit pár konkrétních otázek, v případě potřeby pomoci. Někteří mají spoustu osobních příběhů a to je vzácné. A ty příběhy často mají moc proměny a změny. Od té doby volnost pohybu a kontaktů jsou komplikovanější.

 Není to úplně ztracené. Jen jeden na jednoho, v rouškách lze ztíženě mluvit, ale dá se to. I na dva metry je rozumět. Nevidíme ústa, ale oči nám dovedou sdělit taky mnoho.

Nechme se inspirovat Ježíšem. On navzdory nepřízní osudu, nepřátelům konvencím, zábran šel za člověkem a ptal se: „Co pro tebe mohu učinit? Co tě trápí? Jakým způsobem ti mohu pomoci? Věřte tomu, že Vám lidé řeknou, když jim projevíte úctu a ochotu naslouchat. Mnozí umírají, protože jim nikdo nenaslouchá, nikdo je nezajímá.

Senioři v ústavech to mají svízelné, měsíce bez rodin jsou pro některé zřejmě hrozné. Sami nevíme, jak jsou lidé  frustrovaní, na mizině, ustrašeni, zlomeni a třeba přemýšlejí o tom, jak si nejlépe vzít život.  Pokud známe smysl svého života, naději, máme trochu radosti, nedejme se úplně svázat, ochromit celou tou pandemií, ale najít skulinku, jak se navzdory překážkám, rouškám, a omezením přiblížit k někomu a přinést naději, tam, kde již žádná neexistuje, pokoj do oblasti nenávistí a násilí. Lze říci, že tato složitá doba covidová je prostorem pro nekonveční, ale i velmi praktické možnosti. Budou je jistě využívat lidé přemýšliví, laskaví, schopni změn, připraveni nést příkoří, nenávist, hotovi v případě potřeby i položit život pro druhé.

Tak jsem moc rád, že jsem se díky Bohu a dalším okolnostem nenakazil a mám se docela dobře.