Provozní elektromontér 1972 - 1989
Od roku 1970 - 1973 jsem se učil na Odborném učilišti v Ostravě - Kunčicích v oboru provozní elektromontér. Již ve 3. ročníku jsem začal pracovat v tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda v Karviné. Později jsem byl zodpovědný za údržbu jeřábů v celém závodě. Dělal jsem vedoucího skupiny opravářů. Práce mně bavila, ale v pozdějším období jsem již začal pociťovat vnitřní prázdnotu a nenaplnění mého povolání, které jsem v mladším věku prožíval někde hluboko v nitru. Byla to jistá touha sloužit Pánu Bohu naplno v církví. Tehdy jsem vůbec netušil, jakým způsobem by se mé povolání, navíc v době hluboké totality a mého nedostatečného vzdělání mohlo realizovat.
Při své práci jsem měl mnohokrát příležitost hovořit s kamarády o Pánu Bohu i o své víře v Krista. Někdy se mi posmívali, jindy vyjadřovali uznání za osobní víru, kterou jsem veřejně vyznával. Občas i napomenuli za jednání, o kterém tušili, že není v duchu křesťanském. Na mé jednání byli citliví, své vlastní podceňovali a "hlavu si nelámali".
Vzpomínám si, jak jsem se modlíval o pokorné srdce a Kristův charakter. Jednoho dne ke mě mistr přivedl nového spolupracovníka a řekl, že budeme společně opravovat jeřáby. Až po určité době jsem pochopil, že můj kolega má slabost k alkoholu. Přicházel do práce mírně opilý a často mu další kolegové nabízeli skleničku v pracovní době. Při tom měl pracovat na jeřábech ve výšce 10 - 12 metrů nad zemí. Když byl střízlivý byl skvělým partnerem. Když měl v sobě skleniček několik, byl velmi nepříjemný a vulgární. Velmi riskoval a lozil po jeřábové dráze. Prosil jsem ho, modlil jsem se mnohokrát, ať ho Pán Bůh ochrání od pádu. Párkrát jsem byl v pokušení zajít za mistrem a požádat ho o Zdeňkovo přemístění na jiné pracoviště. Nikdy jsem to neudělal. Vzpomněl jsem si na své dřívější modlitby o pokorné srdce a Kristův charakter. Přijal jsem několikaletou spolupráci s tímto kolegou a mistrovou netečnost v problému, o kterém všichni dobře věděli, jako svou životní školu a Boží výchovu v ní. Bůh mně připravoval a formoval ve mně pokorné a trpělivé srdce. Velmi jsem to ocenil a byl vděčný v pozdější pastorační službě kazatele. Tam jsem potřeboval mnoho trpělivostí, pokory, lásky v mnoha spletitých a komplikovaných situacích, zvláště při budování a rozvíjení mezilidských vztahů a řešení mnoha problémů.
Právě ve svém dělnickém zaměstnání jsem se učil přijímat jiné, takové jací jsou, bez podmínek v Kristově lásce. Někdy se mi to dařilo, jindy jsem byl naštván. V mé pracovní skupině se postupně vystřídalo několik kolegů z jiných církví. Učili jsme se spolu vycházet, diskutovat, stávat se jedno, navzdory růzností pohledů.
Největší legraci jme prožívali, když se každoročně blížily mé narozeniny. Šeptalo se v kuloárech: "Tadek má narozeniny, budeme pít". Vždy jsem dotáhl do práce plnou krabici zákusků. Smáli se, dělali srandičky, ale stále častěji, s přáním mého zdraví konzumovali až do dna. Bylo to netradiční v daných podmínkách, byli přejedení, spokojení, já jsem byl také, ale zároveň jsem se vždy radoval, že jsem odolal pokušení jednodužšího splynutí s davem. Doufám, že to nebylo to jediné odolání. To by asi nebyl velký důvod k radosti.
Až mnohem později jsem si uvědomil, že to vše, co jsem prožíval ve své elektrikářské profesi a čemu jsem se naučil, mělo význam pro můj další život. Bůh se nespletl. Dovolil a věci zařídil tak, abych byl lépe připraven pro svůj další úkol. 17 let (vyjma základní vojenskou službu), jsem fyzicky pracoval jako mnozí lidé mého sboru. Rozuměl jsem jim, vyšel jsem z nich. Naučil jsem se trpělivostí při nápravě věci materiálních, při soustavné, někdy monotónní práci, při řešení složitých lidských vztahů. Jsem přesvědčen, že mi to velmi pomáhalo při "nápravě živých tvorů", při soustavné, někdy monotónní práci budování chrámu s "živých cihel". Při rozsvěcování Božího světla v lidských srdcích.
Práce ve fabrice za komunistů z dnešního pohledu byla někdy fraškou. Stále něco chybělo. Nikdy nebyly k mání všechny náhradní díly. Vždy se něco objednávalo, na něco čekalo, něco nahrazovalo něčím. Ale tehdy jsme to vnímali, jako naprosto normální a běžné. Tehdy to bývalo, jak v té jedné říkance: "Když je šití, tak nejsou niti. Když jsou nití, tak není šití." I další slogany byly velmi aktuální a opakující se: "Ať se sedí, nebo leží, dva tisíce nám náleží". "Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu". Když třeba elektrikář si kupoval žárovky, nebo pojistky, byl jaksi divný a podezřelý.
Navzdory všem stupidnostem totalitního režimu byli mými vedoucími lidé skvělí, na které jsem dlouho vzpomínal po mém odchodu. Jejich životní filozofií bylo, aby neškodili svým podřízeným a nahoře si to příliš nerozházeli. Všichni byli téměř spokojeni, nikdo moc nevyčníval, život běžel podle "pětiletého plánu".
Bylo to pro mně zvláštní, že z mé oblíbené práce jsem odcházel do kazatelské služby v srpnu roku 1989, tři měsíce před sametovou revolucí. Již jsem nemohl srovnávat práci ve fabrice. Jistě se vžily i nové slogany. O těch nic moc nevím.
