NĚCO SE POKAZILO
IRENA A ROMAN
11. 11. 2006
DRAZÍ SNOUBENCI,
uplynulo již několik týdnů od svatebního maratónu, který jsme koncem léta ve sboru prožívali. Bylo to velmi pestré. Oddávali jsme v kostelíku, v parku, na horách, na zahradě. Bylo to hezké, ale nejisté. Organizátoři venkovních svateb měli plné ruce práce, museli přemýšlet o náhradní variantě v případě deště, a tehdy vždy před sobotou vytrvale pršelo. Vy jste si zvolili vhodnou dobu. Svatební shon ve sboru se uklidnil, zima je za dveřmi, nemusíte volit, zda svatba bude v parčíku nebo v kostelíku, je to jasné. Jen Folwarczni se nestačili zastavit a odreagovat. V průběhu několika měsíců propouštějí z rodinného hnízda další ptáče. Sice s tím, že toto ptáče zůstane doma, ale založí si nové vlastní hnízdečko, a ptáčci budou nyní dva. A tak konečně si to všichni pořádně vychutnají. Rodiče si odpočinou, a vy, coby novomanželé, si dlouhé večery můžete pěkně zpříjemnit. Jak se tomu říká? Líbánky. Bible to nazývá stávání se jedním tělem. Vzájemným poznáváním, objevováním tajemství. Učením se milovat a spolu žít.
Rád bych se spolu s vámi vrátil do dějin, a to až na samotný začátek. K našim prarodičům. Nevěřící lidé tím pohrdají a považují to za legendu. Pro nás je to pramen, který nikdy nevysýchá. Neřešíme detaily, ale principy života, které nám příběh Adama a Evy přináší.
Rozdíl mezi těmito lidmi a námi je ten, že oni se nikdy nenarodili. Byli stvořeni Bohem k jeho obrazu. Nemuseli řešit dědičné problémy ani zvyklosti, které si každý z nás přináší z vlastní rodiny. Adam to měl docela snadné. Nemusel si hledat svoji Evičku mezi mnohými, ani se ptát, zda je to žena podle Boží vůle, protože jednoznačně byla. Adam si zdřímnul, a když se probudil, tak měl svoji milou vedle sebe. Jeho reakce je nádherná:
„ Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest."
2,24 Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. 2,25 Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Jsem si jistý, že Eva byla dokonalá svoji krásou, čistotou, láskou ke svému muži. Ani se nedivíme, že Adam byl v úžasu, byl paf. Vyjádřil to zvoláním: To je kost z mých kostí. Víme, co znamená, když muž zavolá: To je kost. Vyjadřuje tím údiv nad ženskou krásou. Je to pěkné, když muž je nadšen svou ženou. To jsou slova uznání nejen manželky, ale sláva pro Stvořitele, který dokáže vytvořit něco tak nádherného, jako je žena. Jeden křesťanský autor napsal, že Bůh dokazuje svoji moc a velikost ve svém stvoření, kterou je příroda a ženská krása. Adam tedy přijal svoji ženu, oženil se. Měl to jednoduché. Bůh ho zaopatřil. Byl mu za svědka. Ani svatební oblečení nepotřebovali. Další lidé tam nebyli a před Bohem se nemuseli stydět. Myslím, že celou scenérii tvořila samotná zahrada Eden a společenství Boha s jeho anděly, kteří žasli nad jeho mocí a moudrostí.
Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl."
Jaký radikální kontrast. Něco se pokazilo. Adam již nevolá: Ta Eva, to je ale kost, tu miluji, výborná žena. Ale naopak žaluje na ni, stěžuje si Bohu, vyčítá mu, že on mu dal takovou manželku, která ho svedla na scestí. Myslím, že v té jediné větě je obsaženo vše, co se dotýká manželských i rodinných problémů. Celá bída rozbitých a nešťastných partnerů a jejich strádajících dětí. Je to výkřik pokořených manželek, neodpouštějících a pyšných mužů, kteří se nedokážou postavit čelem k problémům, a místo toho svalují vinu na okolnosti, na Boha a na ty, které ještě nedávno tak milovali a zbožňovali. Určitě se sem hodí příklad mlaďoučké dívenky, která u soudu jako neplnoletá plakala a chtěla si vzít svého milovaného, bez nějž nemohla žít. Za půl roku u stejného soudu křičela, že s ním nemůže žít, ať ji rychle rozvedou.
Je na místě otázka: Co se pokazilo mezi těmi nádhernými lidmi? Mezi Adamem a Evou. Co se kazí dokonce v některých křesťanských manželstvích? Již nemůžeme říci ani jako věřící lidé: „Nám se to nemůže stát." Může se stát všechno. Zkušenosti několika posledních let nás nenechají na pochybách. Nemluvě o tomto světě, který úpí bolestí právě narušených a rozbitých vztahů, hlavně mezi manžely. Něco způsobuje, že i ty nejvzácnější vztahy lehnou v troskách. Adam to měl naprosto jiné, méně složité než my, ale jedno máme podobné, měl si vybrat, byla mu dána možnost volby, stejně jako nám. A tam šlápl vedle i se svou ženou.
Ano, to jediné, co způsobuje závažnou krizi ve vztazích, je hřích. Je to slovo, které se nepoužívá v běžném jazyce, ale které nese neblahé ovoce. Je to ta jemně znějící otázka z kontextu příběhu: „Skutečně to tak Bůh pověděl?" Je potřeba Boha vzít vážně? Přece máme svůj vlastní rozum a úsudek. K čemu ho potřebujeme? Je to pokus podvážit Boží autoritu, postavit na svém, nedůvěřovat, jít vlastní cestou. Výsledek se dříve nebo později dostaví. Bude to jistě nedůvěra vůči partnerovi, pokoření partnera, svalení viny, místo přiznání viny, sebeospravedlňování na úkor přiznání své zodpovědnosti. Vždy tam, kde je narušen vztah s Bohem, je vždy narušen i vztah mezi manžely, mezi přáteli. Právě od té doby ty nejkrásnější hodnoty, ta stvořená krása a čistota, nevinnost pro lidské potěšení a požehnání se stává zdrojem prokletí, pokušení a viny.
Hřích proti Bohu oslepuje. Dokonce zbožní lidé, kteří padli do hříchu, se stali zaslepenými, necitlivými, zlými. Zpřetrhali ty nejkrásnější vztahy s těmi, kteří je milují a jdou jako telátko na porážku.
Milí snoubenci, hovořit o těchto věcech na svatbě není pošetilé. Užijte si toho krásného období, které je před vámi. Radujte se jeden z druhého. Oddávejte svá těla jeden druhému. Zdá se, že nic, co prožívají manželé vzájemně, není hříšné nebo nečisté. Objevujte ty nepoznané oblasti svého partnera. Tak jako ti dva na počátku. Byli spolu velmi šťastní. To bylo v čase, když ještě žili s Bohem v jednotě a harmonii. Tehdy jim to klapalo. Ani vy neujdete tomu, co čeká každé manželství. Je to velmi nepatrné, jemné. Začíná otázkou: Určitě to tak Bůh řekl? Neberme to tak vážně. Postavte se na vlastní nohy. Nepřeháníme to s vírou? Někdy to může být vášnivý, žádostivý, opakovaný pohled na někoho jiného, jemná lež vůči partnerovi, podcenění maličkosti, křivé zraňující slovo a nic. Někdy si ženy dokážou pohrát na úkor svého muže. Víš: Ten můj starý, to bys nevěřila. Samé drobné hříšky. Někdo moudrý řekl, že stokrát nic umořilo osla. Někdy to může být nechuť k Písmu, nebo k modlitbě. Pak to je najednou výkřik: „Bože, ta, kterou jsi mi dal, ta je vinná, ona je příčinou mých problémů. Ta si zaslouží. Někdy to nezazní tak drsně, ale přesto má žena pocit, že to mužovo popichování, kritika, nezájem znamená: ty jsi vinná, ty jsi zodpovědná, neděláš, co máš.
Romane, velmi ti přejeme, aby Pán Ježíš byl pro tebe idolem, superstarem. Ne Irka. Když Ježíš bude Pánem tvého života, ona bude velmi šťastná. On není jen příkladem pravého muže, ale dává moc k tomu, aby ses i ty stával pravým Božím mužem. Tím, který dokáže vzít vinu na sebe, odpustit, přehlédnout slabosti. Ale pravá manželka také miluje, je vděčná, dokáže potěšit, povzbudit, pohladit. Věz, Irko, že Roman to taky bude potřebovat. Zdá se, že je kliďas, docela fajn kluk, ale určitě to nemusí vždy zvládat. Jeden moudrý člověk řekl, že my muži jsme jako malé děti, kteří potřebují ženu, aby dokazovali, jak jsou silní a stateční, ale pak potřebují tutéž ženu, aby měli u koho vyplakat svůj žal a zklamání. Muži jsou někdy jako malé děti. Ufňukaní. A ženy to s nimi umí. Chytrá žena to zneužije, moudrá využije k prospěchu obou.
A nakonec mám ještě pro vás jednu docela pragmatickou radu.
Do manželské poradny přišla žena a stěžovala si "Mám velký problém s manželem. Jakmile večer přijde domů, začneme se strašně hádat." Odborník řekl: "To je snadná pomoc." "Co tedy mám dělat?" ptá se žena.
"Každý večer, jakmile uslyšíte, že se manžel vrací domů, vezměte si tyhle čtyři pilulky. Musíte je dát do úst jednu po druhé, ne najednou, a velmi pomalu je cucat."
Za týden se žena v poradně objevila znovu a celá zářila. Ty pilulky jsou opravdu zázračné, dejte mi ještě jednu krabičku. Od té doby, co jsem je začala užívat, jsme se ani jednou s mužem nepohádali.
Až se ti, Irko, bude zdát, že máš problém s Romanem a bude tě svědit jazýček, cože ti to Pán Bůh nadělil, dej si pár dobrých bonbonů, cucej je však velmi pomalu… To platí i pro tebe, Romane.
Mějte se dobře. Ať vám Pán Bůh požehná.
