Duchovní problémy
DUCHOVNÍ PROBLÉMY
- Sebeúcta a sebepřijetí
SHAW[1] nazývá věk, ve kterém žijeme, „věkem sebeúcty“. Vysvětluje, jak potřeby být ceněn a považovat se za cenného člověka mají vliv na zdravý vývoj lidské bytosti. Koncept sebeúcty a sebepřijetí značně změnil současnou výchovu, vzdělání, politiku, psychologii a dokonce náboženství. V církvi se můžeme setkat s lidmi, kteří patří ke dvěma typům problémových lidí:
Nominální křesťan, který trpí nafouklou sebeúctou. Je plný sebeuspokojení a sebe ospravedlňování. Je odolný vůči změnám i pravému křesťanství.
Neurotický, úzkostlivý křesťan, který trpí splasklou sebeúctou. Navzdory všem zaslíbením evangelia jsou tito lidé plni averze vůči sobě samým. Nemají jistotu spásy. Mají pochybnosti o hloubce Boží lásky k sobě. Jsou kritičtí k sobě i jiným.
„Nepřiměřené zaujetí samým sebou může vyústit v psychickou nemoc. Tito lidé trpí pocity prázdnoty a méněcennosti. Bývají to úspěšní lidé, kteří v dětství i mládí měli potíže s navazováním hodnotných vztahů, protože byli příliš zaujati sami sebou. Bývají neschopni milostné intimity, opravdové manželské lásky. Jsou to lidé velmi pracovití a houževnatí, čím se snaží dokázat sobě i druhým svoji hodnotu. Jejich touha po úspěchu a pochvale je nenasytná, žárlivě závistivá. Někdy se úzkostlivě upínají ke svému tělesnému půvabu nebo mravní dokonalosti. Nechápou postoje jiných. S těmito problémy přicházejí lidé do psychiatrických ordinací nejčastěji po čtyřicítce.“ [2]
- Krize a nebezpečí
- Otupělost se neprojeví vždy hříšným postojem ale náboženským formalismem (legalismem, náboženskostí). Zůstává jen obal bez obsahu. Oběvuje se často až po mnoha letech aktivního křesťanského života.
- Hřích, který je zřetelným přestoupením Božích přikázání. Může výustit až ke vzpouře vůči Bohu.
- Únava dobrými skutky a poctivou prací. „Střední generace více než jiné, je často unavena dobrými skutky. Tento příznak můžeme nazývat také krizí čtyřicetiletých. Problémem středního věku.“[3]
- Ztráta motivace. Člověk zjišťuje, že již nestíhá a není schopen udržet krok s mladšími přáteli. Nedokáže konkurovat svými znalostmi, technickému pokroku a vymoženostem doby. Důsledkem těchto změn dochází k únavě, frustraci, nespokojenosti, kritice jiných.
- Rutina. Na počátku cesty víry bylo vše vzrušující, nové, dobrodružné. Bůh vedl kroky a zázračným způsobem vyslýchával modlitby. Po určité době člověk upadne do stereotypu. Nejen těžká práce nebo služba unavuje, ale i rutina. Když se zdá, že se neděje nic mimořádného, vzrušujícího. Tehdy se lidé cítí znechuceni a upadají do pokušení ukončit, odejít, rezignovat. Někteří to neudělají z obavy o ztrátu uznání nebo pocitu selhání. Budou pokračovat s pocitem povinností, s přesvědčením, že oni jsou těmi, kteří nesou většinu zodpovědností na svých bedrech, při tom se jiní jen přiživují a lenoší. Stávají se velmi kritičtí, podráždění, nepochopení, nedocenění.
- Falešná motivace. Pokud navíc konáme dobro, sloužíme, vykonáváme naše křesťanské úkony jako čtení Písma a modlitbu s motivací, která zasahuje do oblasti jistoty spasení, naše krize je téměř jistá. Děláme něco, abychom se zalíbili, nalezli přijetí a uspokojili Boha, ne z vděčností za přijetí a lásku, kterou již dávno máme v Kristu.
- Klamné naděje. Přesvědčení, že úchvatný, zajímavý program, nová neznámá církev, sekta dokáže navodit změnu, abych se začal cítit lépe, aby mi bylo pomoženo, abych se dostal do extáze, kterou jsem před tím nepoznal. Abych prožil radost, kterou jsem již dlouho nezažil. Byli mnozí, kteří podlehli těmto svodům a skončili jako trosky. V určité fázi poznali, že potřebují víc a ještě více, jenže zdroj se již vyčerpal a oni zůstali nenaplnění, nešťastní, opět znudění a unavení.
[1] SHAW, M. Deset významných idejí církevních dějin, s. 96.
[2] SHAW, M. Deset významných idejí církevních dějin, s. 96
[3] LLOYD, J. Duchowa depresja, s. 144.