Z VRCHOLU DOLŮ

EMOCIONÁLNÍ PORUCHY

- Psychosomatické poruchy. Zvětšující se bludný kruh. Krize zhoršuje tělesný stav a horší tělesný stav znesnadňuje řešení krize. (vředové choroby žaludku a dvanáctníku, vysoký krevní tlak, arterioskleróza mozkových cév).

- Obavy z nevrátných změn. Smíšené pocity a obavy z toho, co nastává v životě. Pochybnosti o sobě samém a rozčarování nad tím, na čem člověk doposud stavěl. Dostavují se děsivé myšlenky, které nelze odhalit ani přiznat před svými nejbližšími.

- Otázky. Navozuje některé otázky spojené s pomíjitelností lidského života a jeho omezeností.  Podobné otázky, které si klade dospívající se naskytnou i v tomto období života: „Kdo jsem, co tady dělám, má to vše nějaký smysl?“

- Zbavení iluzí o plném, šťastném životě. Uvědomění si, že děti, které milujeme nedokáží naplnit naše očekávání. Jdou svoji vlastní cestou a naděje, které jsme do nich vkládali, odvál čas. Dokonce náš životní partner, který nás měl obohacovat a naplňovat a my jeho, není schopen, i kdyby učinil vše, co může, uspokojit naši duši a ducha. Dokonce sexuální požitek, vášeň již ztrácejí svoji sílu, krásu a intenzitu. 

- Varovné signály. Dovolíme si zde citovat výpovědi některých úspěšných osob. Jejich vyjádření znamenají, že jsou to vesměs lidé zralí, úspěšní, mají velkou část života za sebou. Jsou lidmi středního věku.

     „Všichni mi říkají, že jsem velmi úspěšný. Pracoval jsem, obětoval se, dostal jsem se nahoru. Ale nejsem šťastný. Někde v hloubi duše mám pocit prázdnoty.“

 „Cítím se, jako by mně někdo trhal na kousky. Moje rodina je pro mně důležitá, stejně tak i práce. Žiju v neustálém konfliktu, když se snažím uspokojit nároky obou. Je možné být úspěšný i šťastný?“

 „Mám pocit, že nevládnu svým životem. Jiní lidé mé snažení neustále maří.“[1]

- Bolest.[2] Pro některé je bolest spojená s onou propastí silná.  Cítíme se lapeni v pasti, ovládání ostatními lidmi nebo situací. Pořád musíme reagovat na nějaké krize. Cítíme, jakoby náš život za nás žil někdo jiný. Horlivě jsme se vyšplhali po žebříčku úspěchu, abychom na posledním stupínku zjistili, že je opřen o špatnou zeď. Nechali jsme za sebou stopy rozbitých vztahů a promarněných příležitostí. Nezastavili jsme, abychom udělali to, na čem nejvíce záleží. Ti ostatní jsou z nás dezorientovaní a zmatení. Jednou za čas nás napadne, zda to, co děláme má ještě nějaký smysl.

Dramatické okolnosti:

- Smrt blízké osoby. Najednou je pryč a zůstane jen pocit prázdnoty a lítost nad absencí hlubokého vztahu, který byl odsunut na úkor šplhání po špatném žebříku.

- Vlastní cesta dětí. Některé z dětí se vydá vlastní, hříšnou cestou. Celá léta jsme mohli strávit s ním, sdílet svůj život a prohlubovat vzájemný vztah. Místo toho jsme vydělávali slušné peníze nebo jen koukali na televizi.

- Ztráta zaměstnání. Naše firma jde ke dnu a výpověď je jen otázkou času.

- Rozpad manželství. „Místo toho, abychom se pídili po hluboko zakořeněných chronických příčinách, vyhledáváme k léčení akutní bolesti jen aspirín a rychloobvaz.“ [3]

- Obavy z narůstajících finančních nároků.  Rodina a jejich potřeby (studující děti, svatby dětí, narození vnuků,  stárnoucí rodiče...)

- Zklamání. Děti jdou svoji vlastní cestou. Pocit nepochopení, nevděčnosti, pohrdání rodičovskou láskou a snahou. Rčení, které bylo někdy formálně opakováno se stává skutečností, že: „Malé děti malá starost, velké děti velká starost.“

- Vzbouření emocí.  Zvláště muži se stávají v tomto období zdeprimovaní, zlostní, sobečtí, mají  potřebu někam prchnou, schovat se, uniknout nárokům a zodpovědnosti za řešení problémů ve vlastní rodině.

     „Někteří padesátníci jsou citově zranitelnější  než dříve. Lehce se dojímají k slzám, hůře snášejí stres a psychický konflikt, hádky v rodině nebo na pracovišti. Na stres reagují nespavostí, zvýšením činnosti štítné žlázy, srdečním selháním. Jsou zde však velké individuální rozdíly. Někteří jsou naopak psychicky v životní formě. Duševně pevní, odolní, dovedou být druhým oporou. Životní zkušenost a to, že centrem jejich zájmu není jen jejich vlastní osoba, jim dodává klidné vědomí nezávislosti."[4]

- Strach ze smrti. Tyto skutečnosti vědomě i podvědomě připomínají stále častěji, že se neúprosně krátí náš čas. V závislosti na osobním vztahu k Bohu, osobní víře si lidé budou stále více formovat svůj vztah ke smrti.

„Zkušení lékaři říkají, že v žádném životním období neprojevují lidé tolik strachu ze smrti, jako mezi 40 – 45 léty. Pak se s tím nějak vyrovnají  nebo o tom přestávají mluvit.“ [5]

- Ageismus.[6] Odpor ke stáří, předsudky vůči lidem vyššího věku. Rub kultu mládí, kterým je naše doba posedlá. Erikson a Lorenz mluví o pseudodruhovém protikladu: „ti druzí, jakoby byli jiný biologický druh, na který se nevztahuje solidarita vlastního druhu.“[7]

     Menopauza a deprese. Klimakterium je období, kdy žena ztrácí reprodukční schopnost. K tomuto jevu dochází mezi 40 – 55 lety. Hladina estrogenů v plazmě se výrazně snižuje. V odborné literatuře bývá popisován tzv.  klimakterický syndrom a s tím spojené klimakterické psychózy. Tento syndrom představuje řadu symptomů psychických i vegetativních jako jsou návaly horka, pocení, parastézie, mravenčení nespavost, nervozita, deprese, závratě, bolesti hlavy. Tyto příznaky udává asi 80 % žen, avšak asi ¼ vyhledává lékařskou pomoc. Klimakterium působí jako nespecifický stresor a v tomto období je u žen výrazně častější výskyt především depresivních fází maniodepresivity než u mužů.  Faktory ovlivňující psychický stav žen v klimakteriu:      

     „Mýtus ztráty mládí a feminity. Ztráta reprodukční schopnosti. Syndrom prázdného hnízda. Partnerské konflikty spojené s hledáním náplně volného času. Problémy se zajištěním stárnoucích rodičů“. [8]