Z VRCHOLU DOLŮ

„INTERAKTIVNÍ  VEDENÍ DOSPĚLÝCH

JAKO PROCES TRVALÉ ZMĚNY“

  Existuje dnes nesčetné množství knih o vyučování a výchově děti a mládeže ve školách, v rodině, ve společnosti. Mnohem méně se zabýváme vyučováním dospělých. Předpokládá se, že dospělí lidé, lidé středního věku jsou zde, aby již jen zúročili naučené v mládí a využili v praxi. Udělali místo mladším. Předpokládá se, že dospělí již nebudou ochotni se dále vzdělávat z důvodu zaneprázdnění, krátkosti aktivního života, neochoty změny, pocitu zbytečnosti růstu v dospělém, nebo stárnoucím věku. Je povzbudivé, že přesvědčení o nutnosti a kladech vzdělávání dospělých se po demokratických změnách ve společnosti  radikálně mění. Důkazem je vznik nové disciplíny, jen nedávno, jakou je andragogika. Druhým fenoménem je nárůst dospělých, kteří si doplňují své vzdělání formou kurzů, seminářů,  nebo studiem na středních a vysokých školách.

Patřím mezi ty osoby, které většinu svého aktivního života prožili nad otevřenou knihou. Byť se jednalo o samostudium, nebo o několikaleté vyučující programy, které však byly zastíněny   složitým ovzduším totalitního systému. Po změnách ve společnosti i mně pohltil fenomén doby. Jako stárnoucí muž ve věku, kdy mnozí již jen zúročují své vzdělání a zkušenosti, jsem začal studovat na gymnáziu v dálkovém programu. Přes studium teologie na UMB jsem završil své snažení vykonáním rigorózního řízení na UK v Praze. Jsem přesvědčen, že celý projekt nebyl jen snahou dokázat sobě i okolí své schopnosti. Důvodem byla celoživotní touha po akademickém vzdělání, která bývala v mládí utlumena politickými a pak osobními, byť vznešenými okolnostmi života. Byla to zároveň potřeba obstát v náročném zaměstnání a získat hlubší vhled do oborů, které jsou velmi úzce spjaty s profesním, sociálním i osobním životem. Po úspěšně zakončené etapě si kladu několik legitimních otázek:

Jak silný vliv na osobní i profesní život mělo mnohaleté studijní zápolení? Jak formovalo charakter a vztahy s lidmi? Ve vší úctě ke školským současným systémům a učitelům na různých stupních škol, se zdá zřejmé, že styl vyučování je stále „šitý na míru“ mladé generaci v kontextu pedagogiky, didaktiky a katechetiky. Stejné metody vyučování, zkoušek jsou používány pro děti, jakož i pro dospělé, studující v dálkových programech (mechanické memorování, přednášky formou monologů...). Jednoznačně nejsou využívány poznatky a principy andragogiky, i když v teoretické rovině rozdíly jsou jednoznačné a mnohé. Předmět je vyučován na univerzitách, není však aplikován důsledně, zřejmě až na vzácné výjimky.

 Velmi zajímavou a důležitou pro další  působení, a vedení jiných osob, se jeví otázka: „O co ve skutečnosti jde, co je efektivní vyučování a vedení jiných? Jakým způsobem lze ještě lépe zúročit nabyté vědomosti? Do jakého druhu vyučování má cenu investovat prostředky, schopnosti a čas, který jak se zdá se stále více, byť jen zdánlivě zkracuje.  Proto bádání a  hledání správné odpovědi na tyto otázky má cenu zlata. Problém dnešního školského systému a vůbec jiných sfér vzdělávání dospělých může mít tu slabinu, že má ambici předat „jen“ informace, poskytnout přehled, získat náskok před jinými. Dokázat se lépe orientovat ve složitostech života. Naplnit literu zákona o provedení školení. Všechna média, zvlášť internet velmi obohacují náš intelekt, zvědavost, přinášejí řešení, náměty. Jistě to je veliký pokrok, o kterém se našim předkům ani nezdálo.

Co je teda učení, které je efektivní? Není to jen získávání nových informací.  Je to především změna, která se dotýká celého člověka.  Není to jen o metodách, ale o principech, které působí změny. Potřebujeme vůbec vyučování dospělých? Klasické školy, semináře, konference, instituce, nebo církev? Záleží, jaký očekáváme cíl. Je- li cílem změna, tím více trvalá stojí za to udělat mnohé. Jedná- li se o formování mladé generace, nebo i starších věkem, aby mohli spokojeně, efektivně a radostně docílit běh svého života,  stojí zato investovat do vzdělávání a výchovy dospělých velmi mnoho.  

„Kdo vede jednoho člověka jakoby čerpal malými doušky, kdo připravuje jiné, aby vedli zase jiné pije z pramene vodu nevysychající“.

 Pracuji jako kazatel v plné službě, a jsem zapojen do různých studijních programů a jsem také členem vedení jedné menší církve v ČR. Jako paradigma svého bádání jsem si postavil osobu Ježíše Krista, jak je uvedena ve svědectví Písma. V práci budeme postupně studovat Kristův postup vzdělávání a výchovy, zároveň praktický výcvik učedníků, kterým se po tři a půl roku systematicky věnoval. Nejen že získávali vědomosti, schopnosti, ale především hodnotové postoje a osobní vlastnosti. Kristus svým vzdělávacím procesem působil k mnohostrannému osobnímu seberozvoji lidského potenciálu.  Jako vůdce a učitel připravoval další vedoucí a učitele, aby pokračovali v jeho práci a vyškolili další. Celé generace jejich následovníků se pokoušely rozvíjet „andragogické metody“ a principy Kristovy.

Zabývat se budeme jen určitou částí Kristova působení na člověka. Budeme sledovat jen 2 skupiny  jednotlivců, u kterých Kristus vypůsobil positivní a trvalou změnu. Změnu životního paradigmatu, charakteru, smyslu života, vztahů. Jaký proces v jednotlivých údobích probíhal? Jak působil Kristus, aby navodil změnu.

Druhým okruhem bude dav, který se s Kristem setkával a on ho vyučoval. Nakonec se postavil radikálně proti. Důvodem byla taky změna, negativní ve vztahu k učiteli a jeho učení.

Další fakt, který je zřejmý, jak jednal jinak s muži, naprosto jinak se ženami.  Přístup k nepřátelům byl jiný, než k přátelům. Nebudeme hovořit o metodách, ale o principech, o paradigmatech a procesu vzdělání a vedení.

1.  CÍL VYUČOVÁNÍ A VEDENÍ

 -        Zmocnění celé bytosti

 „Když člověk odhodí tyto obranné mechanismy, učení ke změně může začít“[1]

Tím přicházíme k dalšímu významnému rysu pedagogiky waldorfských škol: učební látka a její osvojení není smyslem a cílem vyučování, ale nástrojem a prostředkem k rozvoji různých duševních, tělesných a duchovních schopností a k podpoře celkového vývoje dítěte.[2]

 „Ježíš svým učením obracel na víru člověka a také ji vyvolával. Nešlo mu při tom o rozumové přitakání, nýbrž o zmocnění celé bytosti, jež byla formována sebepodrobením Kristu.“[3]

-      Být s lidmi a dotýkat se budoucnosti

„Zkušený americký jezuita zdůraznil, že cílem vyučování není a nesmí být jen snaha přesvědčovat o křesťanské víře, což by ostatně například v Indii vůbec nebylo možné. Učit znamená být s lidmi, dotýkat se skrze ně budoucnosti, dodal Roach v přednášce, která se setkala s mimořádným ohlasem publika a vzbudila velmi živou debatu.“[4]

 -      Produkce a seberealizace

         „Výchova je překonáváním, proměnou, ale také anticipací hodnot. Uplatní se v ní chovancova aktivita, která má myšlenkový i praktický ráz a v níž od prvopočátku je třeba počítat s prvky samovolnosti, hry a tvořivosti. Jsou skutečnou zárukou, že výchova nesměřuje mimo lidskou přirozenost, ale k ní, do jejího středu, odkud na všechny strany vedou cestičky k sebezdokonalení. Výchova tak přestává být jen reprodukcí poznaného, ale vede přímo k produkci a seberealizaci.“ (J. A. Komenský)

         - Seberozvoj

Podle knihy Základní pojmy v pedagogice a andragogice Š. Švece z roku 2002 se v širším slova smyslu jedná o: "Vzdělávání a výchovu, výcvik dospělých, systematicky organizovaný rozvoj vědomostí, schopností, hodnotových postojů, zájmů, potřeb a jiných osobních vlastností potřebných na plnohodnotný sociální život v práci a mimopracovních aktivitách občana, rodiče, účastníka sociálněkulturních a jiných životních aktivit a na mnohostranný osobní seberozvoj.

     Uvádíme „Zprávu Mezinárodní komise UNESCO pro vzdělávání pro 21.století” (tzv. Delorsovy komise) pod názvem : „Learning: The Treasure Within“ (přeloženo na – Učení je skryté bohatství – ve zdrojích uváděno také jako Učení: celoživotní poklad) vydáno 1996

Vyzdviženy byly  4 pilíře celoživotního učení: Učit se vědět, učit se konat, učit se spolužít, učit se být.

 Téma interaktivního působení a změny je aktuální pro vedení dospělých v současnosti. Výchova je definována jako intencionální (záměrné, cílevědomé a plánovité ovlivňování vychovávaného. Jejím účelem  je změna dispozic k jednání a chování v souladu s nějakým cílem (hodnotami, normami)

·   Sleduje nějaké cíle

·   Je odkázána na vychovatele

·  Je interakcí pedagoga a vychovávaného – interakce vícestranná – na jedince i na kolektiv^[1]

 [1] M. Beneš. Andragogika, s. 15

-      Interakce

Interakce (lat. interactio od inter-agere, jednat mezi sebou) znamená vzájemné působení, jednání, ovlivňování všude tam, kde se klade důraz na vzájemnost a oboustrannou aktivitu na rozdíl od jednostranného, například kauzálního působení. Interaktivní - umožňující vzájemnou komunikaci, tj. přímý vstup do činnosti stroje nebo programu.

    KRISTOVA INTERAKCE PŮSOBÍ TRVALOU ZMĚNU

• "Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)."
• "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." (ukazuje cíl jejich života – změnu)
• "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: 'Viděl jsem tě pod fíkem?' Uvidíš věci daleko větší." 

-      Změna myšlení („Metanoia“)

 Z řec. metá, »změna«, a noein, »myslet«, čili »změna smýšlení«. Biblický termín, jenž znamená návrat k Bohu, - obrácení. Zahrnuje v sobě radikální změnu smýšlení, úsudků, rozhodnutí a její projev ve známkách - pokání.  Zpět na značkovanou stezku. Toto rozhodnutí nazývá hebrejština tešuva ( ) tj. navrácení, nebo také pokání. Septuaginta tento hebrejský pojem překládá výrazem metanoia změna smýšlení. Nejprve si musíme uvědomit, že bloudíme, že naše předchozí rozhodnutí byla ve většině případů chybná. Halacha ( ) je ústředním tématem hebrejské bible. V našem příkladu z turistiky bychom si mohli Tenach představit jako mapu, Toru jako značky na cestě i značkované trasy na mapě, a světlo, bez kterého bychom neviděli ani na mapu, ani na značky je způsob výkladu tohoto Božího slova. (Žalm 119, 105).

KRISTOVA INTERAKCE

Interakce.pdf

 2.       PROCES VYUČOVÁNÍ A VEDENÍ

-      Sedm základních kamenů (Dr. Havrdová, Csc.)

 §  Vytvoření atmosféry – nefor­mál­nost, vzájemnou úctu, fyzické pohodlí, dů­raz na spolupráci spíše než soutěžení, otevřenost, autenticitu, důvěru, ne-defen­zivitu a zvědavost. Navázání kontaktu.

§  Společné plánování procesu – člověk se cítí zodpovědný za rozhodování a činnost do té míry, do jaké ovlivnil rozhod­nutí sám.

§  Rozeznání a určení potřeb učení – určení obecného cíle, smyslu  určení konkrétní potřeby – co studenta provokuje, co ho zajímá, v čem si není jistý

§  Formulace programových cílů – rozeznané potřeby můžeme převést do behaviorálních cílů programu učení, které můžeme dosáhnout v čase a prostoru i podmínkách

§  Plánování posloupnosti učebních aktivit – „architektura“ vzdělávání uspořádání jednotek učení tak, aby měly posloupnost, kontinuitu, jednotu, potřeb­né informace

§   Realizace (a řízení) zkušenosti učení – vedení studenta k praktické zku­šenosti, podpora. 

§   Vyhodnocení dosavadního procesu učení – je kvalitativní proces, opětovné diagnostikování – kam až jsem se dostal, kam a zda potřebuji dále jít. Určení dalšího směru

-      Proces pátrání, kladení otázek

„Andragogický model učení je jako proces pátrání či kladení otázek, řízený samotným studentem, podněcovaný skupinou a naplněný vzájemností. Andra­gogové vidí svou úlohu v přípravě a rozvr­žení materiálů tak, aby studujícího vtáhli do kladení otázek. Sami se stávají facilitátory, tedy „usnadňovači“ tohoto procesu a infor­mačními zdroji. (Knowles)

3.       Původ slova andragogika 

      Samotný pojem se skládá z řeckých slov andrós = muž a agógé = vedení. Původ andragogiky svým významem zapadá přesně do oblasti Písma. Kristus vedl a vyučoval především muže. Ženy však měly k tomuto procesu velmi blízko. Vždy se nacházely v blízkosti Krista a jeho učedníků. Mnohé z nich Ježíš osobně vyučoval a proměňoval jejich životy. Marie Magdaléna jako první osoba prožila setkání se vzkříšeným Kristem. Zrovna ona zakusila moc proměny, interakci, sebepoznání...