Z VRCHOLU DOLŮ

OBHÁJCE – ADVOKÁT PRO ŽENU

Jan 8 Ježíš však odešel na Olivovou horu. ²Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. ³Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed ⁴a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. ⁵V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ ⁶Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. ⁷Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ ⁸A opět se sklonil a psal po zemi. ⁹Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. ¹⁰Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ ¹¹Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ ¹²Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

- Příběh – Milost

Philip Yancey

Mám rád příběhy ze soudní síně v televizi. Toto je živá soudní kauza přímo z terénu. Je zde obžalovaná, žalobci a soudcem je Ježíš. On měl vynést rozsudek. Ale jeho poslání se změnilo, ze soudce se stává advokát, obhájce obžalované, tzn., že ji nikdo neodsoudí.

Někdo zjistil, že Pán Ježíš většinu svého času (možná 95 %) prožíval ve volné přírodě, u moře, na svatbách, hostinách, mezi obyčejnými lidmi i mezi lidmi pochybné pověsti, podle mínění jiných osob. Mnohem méně působil v sakrálních místech (synagoga, chrám). Pokud byl tam velmi často míval problémy a narážel u Farizeů a Zákoníků. Byl provokován k teologickým diskusím a občas jeho život byl těmito lidmi přímo ohrožován. Tohle je příklad, jak se mu dařilo přímo v chrámu.

Máme před sebou tento fantastický příběh, který nám potvrzuje tento fakt. Ježíš je na území chrámovém, schyluje se k vyučování, nějaké biblické hodině, která je však narušena a zároveň je ohrožen život ženy a potažmo i život Kristův. Je tam poznámka, že vlastně tam ani nešlo o ženu, zda jí ukamenují, nebo nikoli, ale o Něj. Otázkou směřovali k tomu, aby Ježíše obžalovali. Tak obžalovaní jsou najednou oba. To je docela paradoxní a asi jedinečná situace v NZ. Situace byla tak vážná, že se zdá, že Ježíš potřeboval prožít noc na hoře, zřejmě v modlitbě se svým Otcem. Možná se potřeboval připravit na tento střet Boží lásky s náboženskou mocí, kterou reprezentovali Farizeové a zákonici.

1. Proč je tento příběh tak velký a mocný. Protože je nadčasový, opakuje se v mnoha obměnách do dnešního dne a je prubířským kamenem našich vztahů, lásky a přijetí.

Vše bylo docela připraveno a promýšleno. Ale situace se Farizeům vymkla z rukou. A to je dobře. Zvítězila totiž Boží láska a nejen život ženy byl zachráněn, nejen dočasně, ale zdá se i věčně. Ale díky postoji Pána Ježíše i naše životy jsou zachráněny a zachraňovány stále znova.

Jak bychom mohli nazvat vztah Farizeů a této hříšné ženy. Stali se žalobci a přivedli jí ke Kristu, který se měl stát soudcem. Mojžíšův zákon jim dal zapravdu. Za cizoložství zasloužila smrt ukamenováním. Není o tom pochyb, že právo bylo na jejich straně.

Kým se pro ženu stal Pán Ježíš?

• Stal se pro ní obhájcem, advokátem. Advokát je ten člověk, který stojí na straně obžalovaného za každou cenu. Hovoří v jeho jménu. Snaží se zmírnit trest, zdůraznit něco dobrého.

• Ježíš se stal advokátem této ženě. Fysicky se sklání,  je s ní na stejné úrovní, a ona je pod jeho ochranou. Dal ženě najevo, že je stále na její straně. Při výkladu textu se někteří snaží vyložit, co asi Ježíš psal prstem po zemi. Myslím, že v tomto kontextu to není vůbec důležité. To veliké a slavné je, že se sklonil, jakoby srovnal na její úroveň a možná se rozhodl ji chránit svým tělem, v případě, že by někomu s těch kolem stojících došla trpělivost a hodil by po ní kámen. Možná se snažil odvést pozornost od ženy na sebe, chtěl zaujmout přihlížející.
• Jeho odpověď  těmto lidem byla geniální. Neřekl, kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem, musel by to učinit on sám. Ale, kdo z vás je bez hříchu, ať hodí a nikdo to neučinil. Je to asi jen jednou takto napsáno, že tito lidé beze slova odešli a my se můžeme domnívat, že byli dotčeni ve svědomí, a proto takto jednali. Byl to docela zázrak, že právě odcházeli postupně jeden po druhém od nejstarších. Nebyla to davová psychóza, zbrklé jednání, ale zdá se, že přemýšleli a alespoň v tomto okamžiku dovolili Bohu, aby se dotkl jejich nitra.
• Nakonec Ježíš odmítá její styl života a  přikazuje, aby s tím přestala, ale až potom, co se stane jejím advokátem, jediným ochráncem a přítelem. Oslovuje její myšlení až poté, co získá její srdce. Nejprve z ní sňal odsouzení a až pak požadoval změnu chování.

Zacheus, Marnotratný syn, debaty o vztahu k sexuálním odlišnostem. Je to moc zlé. Část věřících brání své postoje a útočí vůči těmto lidem. S nenávistí, s křikem, proklínáním, ….Pokud jsme neseděli a nenaslouchali těmto lidem, nemáme právo je napomínat a měnit. Neděláme více zla a ještě více se vzdálíme lidem, i Krista.

ADVOKÁTEM PRO NÁS

• Věříte stále tomu, že Pán Ježíš se stal i pro nás Obhájcem, advokátem. Poprvé, když nás očistil od hříchu a zachránil. Víte, co je pro nás dobrou zprávou, že Duch svatý od té doby, když byl vylit na Letnice a pak osobně od našeho znovuzrození je pro nás Přímluvcem, advokátem.
• Paraklétos (latinsky paracletus, česky též paraklét^[1]) je řecké označení pro přímluvce, poradce, utěšitele, obhájce nebo pro toho, kdo je poblíž a pomáhá
• Apoštol Pavel to napsal tak otevřeně a zřetelně:

Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, ²neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.

• Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. ²⁷Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Protože my sténáme. I tento svět sténá a očekává zjevení Božích synů.  

³³Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! ³⁴Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

Je to slavné a veliké. Ten Ježíš, který dřepí tam ve svatyní  vedle ženy, je tentýž, který se dnes přimlouvá za nás. Je mým a tvým advokátem. Ale jen díky tomu, že on sám byl nakonec obviněn a ty její i naše hříchy vzal na sebe a nesl na Golgotu.

Tentýž svatý Duch, který naplňoval Ježíše v tomto příběhu a inspiroval jeho jednání je tentýž, který dnes se přimlouvá před Bohem v našich slabostech a hříchu. Je našim obhájcem.

Tentýž Otec, který se zalíbením hleděl na svého syna tehdy v chrámě v Jeruzalémě skloněného vedle ženy, je stejným Bohem, který i nás ospravedlňuje a neodsuzuje. Přestože jsme se stejným způsobem, jako ona svým hříchem proti němu provinili a zasloužili na smrt.

Možná, že bychom nově mohli dovolit evangeliu oslovit naše srdce, prožít novou radost z odpuštění, lásku ke Kristu. Pak se nově promění i naše jednání. Nespoléhejme, že jsme schopni proměny jen na základě informací, které přijímáme, a je jich kvantum. Jen oslovení srdce, může způsobit změnu myšlení a jednání.

Nikdo nás nemá právo odsoudit, ani Bůh to nečiní. Jsme volní od hříchu, žijící pro Boha.

JSME ADVOKÁTY PRO DRUHÉ

3. Tento příběh nás inspiruje pro naše osobní vztahy k jiným lidem. Jaké zaujímáme postoje vůči lidem hříšným, okrajovým, nepříjemným, bezbožným, strádajícím, slabým a potřebným? To prakticky znamená, že naše postoje k lidem budou stejné, jako Kristovy postoje. Že se také staneme advokáty, obhájci, přáteli pro hříšné.

• Být advokátem znamená, že když jsou lidé v nějaké nouzi, vědí, že budeme na jejich straně a budeme jim k dispozici kdykoliv nás budou potřebovat, bez nároku na odměnu
• Advokacie je něco jiného, než empatie. Být advokátem, znamená, že jste potřebnému nablízku, jednáte jako jeho zástupce, protože sám nemůže mluvit, nebo jednat sám. Je to zájem, který se dotýká duše, jde od srdce k srdci. Je to něco jiného, než se pokoušet dát člověka do pořádku z určité nadřazenosti. Stáváte se zároveň bližním a nakonec i přítelem. Je jasné, že farizeové vyčítali Kristu, že je přítelem hříšníků.
• "Přítel, který s námi dokáže mlčet ve chvílích smutku a bolesti, který dokáže tolerovat naší neznalost, nezralost, nezdravost a čelí s námi naší bezmocnosti, to je přítel, kterému na nás záleží"
• Nikdy nemáme odsuzovat hříšníky, ale nechat soud na Bohu. Máme žít jako Ježíš - přinášet Boží lásku a přijetí, získávat srdce lidí skrze vztahy a postoje. Neupřednostňujme naše poselství před postoji. Ježíš chce, abychom byli jako on, vypadali a mluvili jako on. Abychom byli s lidmi, se kterými by byl on, a abychom se postavili na stranu "neznalých". Co, kdybychom odložili naší apologetiku a naše teologické argumenty a žili před lidmi jako Ježíš? Buďme přáteli hříšníků, možná by k nám lidé cítili to samé, co cítili ke Kristu.

Příběh, který jsme četli dnes, nastavuje zrcadlo pro současnou společnost i církev. Stále častěji budeme konfrontováni, na kterou stranu se postavíme. Máme samozřejmě možnost volby. Postavit se do zástupu těch, kteří obrazně svírají v dlani kámen. Odsuzují, kritizují, nenávidí. Chtě – nechtě se dali satanovou cestou. On je žalobce a soudce.     Jiná volba je pokleknout, snížit se na úroveň potřebných, ubohých, nemohoucích, neznalých, hříšných a tak jako Ježíš je chránit slovem, svým vlastním tělem, nebo i životem. Obhajovat, přimlouvat se, milovat a přijímat. Nemusíme nic vysvětlovat,  ospravedlňovat, argumentovat. Náš postoj jednoznačně vyjadřuje to, zda následujeme Ježíše a jestli chodíme ve světle, jako on.

Pak možná není ani důležité, kolik členů a účastníků chodí do sboru, ale kolik  milujících učedníků chodí za Ježíšem ve světě, kam nás on poslal za lidmi, aby se stávali jejich obhájci a přímluvci. Dovolme dnes oslovit své srdce. Byli jsme spaseni, abychom jej následovali a jiné milovali.

Myslím, že jsme v posledním období jen tak částečně mohli okusit velikou radost, když jsme se postavili na stranu nemohoucích, potřebných. V takových situacích prožíváme, že Ježíš je přítomen a společně s námi se sklání k těmto lidem. To je jeho doména, jeho místo, jeho postoj. Zdá se nám, že jeho požehnání se přelévá i do našich životů. Toužíme ho ještě více, upřímněji následovat a jemu sloužit. Když to začneme prožívat, tak narazíme. Budou se nám posmívat, vyhazovat z naší země…., vyhrožovat. To nevadí. Radost z toho, že Ježíš, Duch svatý je našim přímluvcem nám dodá sílu překlenout strach a pokračovat dál.

Jsme šťastni, že on se i za nás přimlouvá, chrání a inspiruje k následování. Díky za působení Ducha svatého v nás i kolem nás.

Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka. (Přísloví 31:8-9).

Když to neuděláme my, tak kdo? My jsme světlem světa. Pak zůstane na zemi ještě hlubší tma, strach, zloba.  Pak jsme ztratili naše poslání a Ježíš odešel jinou cestou, než my. Rozcházíme se s ním.