IMIGRACE
Tento článek nebude o migraci obecně. O ní v kontextu našeho života slyšíme a čteme téměř neustále. Pokusím se zúžit naše pře-
myšlení na dva aspekty života církve zde na zemi: Jsme povoláni k tomu, abychom přijímali lidi na cestách (Žid 13,1.2) a abychom jim pomáhali (Mt. 25,31). Vztah k těmto lidem Kristus přirovnává ke vztahu k sobě samému. Zdá se, jako bychom my, jeho učedníci, neměli na výběr. „Lidé na cestách“ zní lépe než imigranti, ne tak pejorativně. Nyní jsou na cestách, v budoucnu, až najdou cíl, na cestách už nebudou. My sami jako křesťané čteme, že jsme na cestě na zemi, která není natrvalo naším domovem, jako cizinci a přistěhovalci. Naše vlast je nebeská, odtamtud očekáváme našeho krále. Církev Kristova byla většinou nepřijata a pronásledována (Žid 11,13). Je zřejmé, že se nás tato pozice jakoby netýká. Máme se zde dobře. Mnozí z nás si budují své království na zemi a jsme překvapeni, když nás někdo nepřijme, urazí, vysměje se nám. Nebo že nám někdo cizí ukrojí pro sebe z našeho „koláče“. Neměli bychom být překvapeni ani uraženi. Je zřejmé, že tyto dvě charakteristiky Církve jsou na sobě závislé. Pán Bůh napomínal příslušníky starozákonního lidu, ať nezapomenou na přistěhovalce, protože sami byli cizinci v Egyptě. To může znamenat, že vědomí, že jsme nyní „přistěhovalci a cizinci“ nás motivuje k pochopení a příznivému vztahu k těm, kteří přicházejí mezi nás.
Zdá se, že existuje přímá úměra mezi naším postojem k Pánu Bohu, k věčnosti a vztahem k putujícím a hledajícím svůj domov. Jak to někdo hezky řekl: „Čím výše hlavou a srdcem v nebi, tím pevněji a praktičtěji nohama a rukama na zemi.“ Co nás tedy může motivovat, ale zároveň změnit, abychom s radostí i rozumností dokázali naplňovat Boží povolání vůči přicházejícím? Jaká jsou naše východiska? Shrňme si ta základní: Písmo. Nelze zde citovat množství biblických veršů. Můžeme to zúžit na konstatování, že Bůh již před staletími vyjádřil svoji lásku k sirotkům, vdovám a přistěhovalcům a nabádal příslušníky svého národa, aby přistěhovalce milovali, protože on je miluje a oni sami byli přistěhovalci v Egyptě (Dt 10,17). Většina starozákonních postav byli migranti.
Ježíš Kristus. Přišel z nebe k nám. Neustále putoval po izraelské zemi. Jako král přicházející (migrující) (Zach 9,9–10). Jako služebník přinášející soud, právo a naději národům (Mt 12,18–21).
Jan to vyjadřuje velmi explicitně: „Přišel mezi své, ale oni ho nepřijali.“ Kristus jako naprosto výjimečný, vymykající se z kontextu své doby a náboženství svého národa. Kristus bořící zdi, nastolující pokoj mezi národy „...stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj“. Kristus je stále přítomen v učednickém vztahu církve vůči národům (Mt 28,18–20).
Náš Pán se choval velmi noblesně a velkoryse k lidem, kteří byli započítáni k těm jiným, majícím jinou víru, nepatřící k majoritní „svaté“ společnosti. Právě toto je na Kristu fascinující a dokazuje to jeho chápání Otcova milujícího srdce. Pohrdané imigranty Samařany, kteří krátce předtím Krista nepustili do své vesnice, později navštívil a pobýval u nich několik dnů. Podobenství o milosrdném Samařanovi a rozhovor se Samařankou jsou jedním z největších skvostů evangelijní zvěsti. Řekl: „Přišel jsem zachránit tyto lidi, ne je odsoudit.“ Jinými slovy, za tyto přistěhovalce později zemřel na kříži. (L 9,51–56)
Láska vylitá v našich srdcích skrze Božího Ducha a s ní naplňující pocit soucitu vůči lidem v potřebách. Zcela nezištně a nevypočítavě.
Současná situace – předcovidová migrantská globální krize a v současnosti válečná krize na Ukrajině. Je zřejmé, že ta první přinesla i do řad křesťanů mnoho neshod, strachu z islámu a pak i naprostou lhostejnost a nepochopení z neznámého, z jinakosti těch, kteří přicházeli. Ta druhá je spontánní, soucitná. Přijímáme ukrajinské uprchlíky s pocitem povinnosti, ale jistě i soucitu a beze strachu, protože je to nám podobná kultura i víra. Díky Bohu i lidem, kteří překonali svůj stín, zábrany a udělali mnohé pro zmírnění
éto bolesti. Válka jednou skončí, ale imigrace z východu bude pokračovat, možná ve větším množství než doposud (klimatické změny, další konflikty a války). Jaká bude naše církev v budoucnu? Změní se, pochopí výzvy doby lépe než doposud?
Změna myšlení na teologických školách. Je třeba připravit teologické školy pro možnost studia globální migrace, meziná-boženského dialogu, náboženských systémů a kultur, ze kterých k nám přicházejí uprchlíci. Nabídnout a povzbudit studenty
ke studiu východních jazyků. Jak napsal Pavel Černý v článku Misie církve dnes: „Současná misijní situace vede k přehodnocení mnoha zaběhlých církevních paradigmat. Mnohem větší pozornost musí být věnována studiu kultury, ve které žijeme.
Teologické školy by měly provést určitý misijní audit svého curi-cula a svého étosu, aby co nejlépe sloužily misijnímu poslání církví a reagovaly na výzvy současnosti.“
Změna paradigmatu našeho křesťanského myšlení. Je třeba nově definovat poslání současné církve. Podle Štici (Cizinec v tvých branách) je církev „hlasatelkou jednoty lidského pokolení. Je jasným odpůrcem jakékoli formy rasismu a nacionalismu. Staví se sama proti nenávisti vůči cizincům, kterou považuje za provinění vůči přikázání lásky k bližním. Hlásá a sama praktikuje pohostinnost, solidaritu a sdílení vůči nejchudším a lidem na cestách. Skrze Krista jsou překonávány všechny hranice a rozdělení“.
Nesmírně důležitý je diakonický rozměr křesťanských církví, zřetelný od samého začátku jejich existence, do kterého spadá i péče o lidi na cestách. Tato péče má mnoho podob: pastorace, poradenství, kontakt na odbornou sociální a právní pomoc.
Intenzivnější studium Písma a literatury přicházejících (Korán), abychom měli alespoň základní poznání pro rozhovory s muslimy. Ti odmítají diskutovat s křesťany, kteří neberou svoji víru vážně. Máme se z lásky k Bohu obětovat. Žít svoji víru vážně.
Nepřekračovat kompetence mezi úřady, sociálními službami a církvemi. Pokud se ale někomu děje újma a nespravedlnost,
měli bychom „zvednout prst“, ozvat se veřejně a zastat se slabších. Jinými slovy – „vstupovat do mezer“.
Pokládat si i nepříjemné otázky. Má být naše pomoc bezbřehá, nebo máme věci nechat jen úřadům? Vyrušují nás imigranti? Prožíváme paniku, strach, hněv, nenávist nebo strach?
Snažíme se idealizovat problém, nebo ho vytěsnit z vlastního, církevního života?
Promýšlet následující podněty: Krédo západní civilizace: „Milovat pohodlí, riskovat málo, být vyděšený myšlenkou na změnu. Mít klid a ekonomicky růst.“ Máme se s tím spokojit?
Krize je vždy příležitostí. Za velkými událostmi v dějinách zřejmě stály duchovní mocnosti. Migrace nemusí být jen tres-
tem, ale i vysvobozením (Izrael a Kenánci).
