NĚKTEŘÍ DALŠÍ PŘÁTELÉ
AFRIČTÍ PŘÁTELÉ
Když před několika léty se odstěhovali naší dva imigranti původem z Afriky - Sisi a Andrej do Prahy, stali se z nich téměř bezdomovci. Bylo mi jich velmi líto. Při mých cestách do Prahy jsem je často hledal po hospodách, nebo v blízkosti Václaváku. Chodil jsem po místech, která se nevejdou do našich křesťanských představ. Někdy bývali tam, kde se prodávaly drogy. Obsluze jsem se představoval, jako pastor, když jsem se po nich sháněl. Asi se jim zdálo, že tam jaksi nepatřím. Někdy se mi ozvali sami, když byli hodně v nesnázích. Chodili jsme spolu na večeři. Platil jsem jim vypitá piva. Jednou před Vánocemi jsem Sisiho našel schouleného zimou na Můstku. Celou noc jezdíval tramvají mezi konečnými stanicemi, neměl kde spát, byl hladový. Byl jsem šťasten, že se nám podařilo zařídit v hostelu pár nocí k přespání. Považoval mně za svého tátu. Taky jsme se modlívali spolu na ulicích, nezávisle na jeho muslimské víře, kterou ale moc nevyznával. I s Andrejem jsme sdíleli část společného příběhu, hovořili jsme občas o Pánu Bohu o jeho zemi Senegalu, o naději. Někdy si přede mnou vyléval své zahořklé srdce, kvůli neochotě úřadů po jeho dvanáctileté době pobytu v naší zemi stále potřeboval razítkovat svůj průkaz. Každé dva měsíce. Zdálo se mi, že to stále snáší, že ještě nerezignoval.
Když jsem tak sedával s těmi mými přáteli u kávy, piva, nebo u večeře, měl jsem pocit, že prožívám blízkost Krista a zvláštní radost. Jakoby on seděl s námi. Jako bychom se nacházeli v domě Zachea, nebo Léviho.
NIGERIJCI
Při mých večerních procházkách Prahou jsem se setkával s Černochy. Na Václavském náměstí a v okolí je jich docela dost. Mají za úkol zvát hosty do nočních podniků. Někteří z nich prodávají drogy. Zdá se, že jsou mezi nimi i křesťané. Přijeli z Nigérie, ale nezískali práci. Tak se živí tímto způsobem. Chodí do křesťanských shromáždění, mají obtížené svědomí. Někdy jsem je oslovil. S nimi jsem hovořil jen velmi málo, ale bylo mi jich vždy docela líto.
KURDOVÉ
Občas jsem chodíval do restaurace, jejíž majitelem je Kurd. S ním jsem hovořil o naší práci s cizinci. Vždy jsme se rádi uvítali a společně sdíleli své životy. Asi před rokem před Ramadánem mi říkal, že je rád, že opět na několik týdnů povolí to vnitřní napětí prostředí prodeje a zároveň konzumace alkoholu v jeho práci. Vědomě se zříká pití, alespoň na dobu Ramadánu.
V jeho Sport Baru jsem se modlil s narkomankou, která mi vyprávěla o svém zpackaném životě a problémech, které prožívala. Nehledě na okolo sedící jsem se za ní přimlouval a svěřoval pod Boží moc a ochranu.
TUNISANÉ
Navázal jsem přátelské kontakty s pracovníky kebabu, pocházejícími z Tuniska.
AFGHÁNCI
V rámci naší služby s cizinci, jsem se setkal s Afgánkou, jejíž rodiče provozovali restauraci „Behsud“. Byl jsem pozván mezi ně a taky jsme několikrát sdíleli své zkušenosti. Pečovala aktivně o cizince, přicházející do naší země. A působila v médiích. Věděl jsem, že cvičí Jógu a později studovala tuto disciplínu na UK. Později jsme si vyměnili nějaký článek na FB a zdálo se mi, že lze komunikovat i s lidmi, kteří vyznávají zcela jinou víru a jsou jiného ducha. Je to možné jen v kontextu chápáni lidské bytosti, péče o jejich prožívání a touhu po proniknutí malého pramínku Kristovy lásky do života těchto osob.
ASIATÉ
Navštěvoval jsem čínské, vietnamské, méně indické restaurace. Občas se naskytla možnost projevit svůj zájem vlídnými slovy a vstřícností k těmto lidem. Věřím tomu, že sdílené vzájemné zkušenosti mohou být obohacující pro obě strany.
