Z VRCHOLU DOLŮ

Porevoluční léta byla plná očekávání a zvratů. Již tehdy v mém nitru rostla touha po hledání kontaktů s lidmi na okraji společnosti, s těmi, kteří jsou jiní, vymykají se z našeho měřítka slušnosti, čistoty a řádu. Zdálo se mi, že se musím vymanit ze své zóny bezpečí a toho, co znám, co je mi blízké a příjemné. V Horní Suché v té době staly dva veliké domy, kdysi penzijní. Teď se honosily názvem „domy hrůzy“. Byly to poloviční zříceniny. V zimě často zamrzala voda. Bydleli tam opravdu ubozí lidé, i rodiny s malými dětmi. Začal jsem je navštěvovat, pokoušel jsem se, byť jen nepatrně, s nimi bývat a pokud bylo možno i pomáhat. Většinou se jednalo o menší finanční částky a potraviny. Někdy mi sdíleli i něco ze svých životů. Byl jsem některými varován, ať tam nechodím. Mně právě tato místa přitahovala. V jedné místnosti jsem nalezl staršího pána na posteli, z nějž nestával, ve hnijícím oblečení. Po celé dny pil jen mléko, které mu někdo nosil a prázdné krabice házel do rohu místnosti. Byl nemocen. Podařilo se ho umístit do nemocnice, pak do domova důchodců. Vydržel jen pár měsíců a rozhodl se vrátit. Byl nazloben na ty, kteří mu vzali jeho vlastní oblečení. Možná, že právě toto nutkání v mém nitru, abych chodil do těchto míst v té době tomuto muži zachránilo život. Podobně nuzných obydlí v Horní Suché se nacházelo více.

Učil jsem se přijímat tyto lidí, jako své přátelé. Překonával jsem sám sebe z neznámého mi prostředí, jejich životních podmínek, když mi nabízeli občerstvení v některých rodinách, kávu, nebo čaj.

Po určité době se nám s mládežníky podařilo upravit jednu místnost ve finském domku na klubovnu. Po dobu několika let, až do demolice, tam Tamar s Tomášem shromažďovali místní děti, zvlášť romské, na programy DM.

Navštěvoval jsem i další byty a ubytovny v okolí. Prožíval jsem naplňování mého životního poslání. V té době se nám nedařilo spojit službu našeho sboru s těmito lidmi z vesnice. Jen skrze těch pár osob, které byly naplněny touhou a odvahou vstupovat do nové oblasti misijní služby. Po našem odchodu do Českého Těšína služba s dětmi pokračovala za zcela jiných podmínek v prostorách školy v centru vesnice. Jsem za tyto pracovníky velmi vděčný. Oni určitým způsobem udržovali ten plamínek lásky, který mnohem později rozhořel až do dnešních dnů.

Na přelomu, spíše to bylo po začátku revoluce jsme se seznámili se skupinou brigádníků, kteří bydleli na ubytovně ve vedlejší vesnici. Většinou byli závislí na alkoholu.  Navázali jsme s nimi kontakt a zvali je do svých rodin i do sboru. Po nějaké době postupně odevzdávali své životy Bohu. To bylo poprvé po delší době, když zněla jejich horlivá osobní svědectví. Tehdy se říkalo, že v Suché v mládeži je duchovní probuzení, mládežníků přibývalo a plánovali jsme, že budeme bourat zdi v naší místnosti, pro nedostatek místa. Bylo to období růstu, hledání, nadšení a požehnání. Učili jsme se, jak podobným lidem otevírat svá srdce, bydlení sbor.

Touha po otevření se jiným lidem a poznávání světa, ve kterém jsem žil, ve mně narůstala stále více. Bylo několik příčin, které mně vedly k proniknutí do stylu života lidí, které jsem vídával kolem sebe, ale nedokázal jsem chápat, jak oni tráví volný čas, co jim to přináší a jak prožívají své emoce ve společnosti svých přátel a blízkých.

     Již ve svých mladých létech, při proniknutí do naší země knihy „Dýka a kříž“ jsem toužil být jako hlavní postava - David Wilkerson. Zvláštním způsobem navázal kontakt s narkomany v New Yorku, kterým zvěstoval evangelium o Kristu téměř po celý svůj život. Mnozí z nich prožili změnu svých životů a stávali se součástí Kristovy církve. Někteří z nich se stali kazateli.

     V průběhu mé kazatelské služby jsem chtěl být jako Ježíš, který byl nazýván vedoucími a učiteli židovského národa Přítelem celníků a hříšníků a „žráčem“ a pijanem. Tato touha ve mně sílila léta mé služby ve sboru. Nedokázal jsem pochopit, jak to mohu naplnit svým životem. Většinu času jsem využíval pro budování věřících.

     Našim úsilím v evangelizační službě byl způsob zvaní nekřesťanů do církve. Neměli jsme nikdy představu, jak bychom my křesťané mohli jít mezi ty žijící ve světě.

     Zdálo se mi, že chci vystoupit z té „bubliny“ kazatelova života, která je přísně vymezena vlastním sborem a světem, který je našemu životu uzavřen a utajen.

     Byl jsem přesvědčen, že pokud mám, jak jsem to chápal z Písma, a kázal jsem o tom, proniknout mezi tento svět, potřebuji s lidmi, kteří zvláště ve velkých městech žijí svůj večerní a noční život se setkat, seznámit se a pokusit se alespoň o částečné sdílení svých životů. S jinou skupinou lidí se setkáváme ve městě v obchodních centrech a zcela jiní se pohybují večer v restauracích, na náměstích, v barech.

     Stále více jsem toužil „překročit svůj stín“ a poznávat jiné národy, rasy, kultury a zdálo se mi, že právě tito lidé žijí na místech, o kterých se mi zatím jako křesťanovi nezdálo.

     Už si ani nevzpomínám první posezení v restauraci. Ale vím, že to bylo s obavou, zda dělám dobře, s jistotou, že budu – li viděn někým známým, budu volán k zodpovědnosti.